Jdi na obsah Jdi na menu
 


V zajetí ohně

 Povídka která souvisí s třetím a čtvrtým dílem o klanu Stínu....stejný čas i místo ale z jiného pohledu...

Tato povídka je velice unikátní projekt s nádherným náhledem na nelehké časy v klášteře, kdy několik mnichů nesouhlasí s inkvizicí a rozhodli se pro to něco udělat. Povídka začíná když do kláštera přijede inkvizitor se svým učněm. 

 

 

                         Můj příběh se odehrává na podzim roku 1478. V roce, kdy stovky nevinných lidí umíralo na hranici pro domnělé spolky s ďáblem, pro domnělé čarodějnictví. V dobách kdy smrt jezdila na svém hrbatém oři s plesnivou hřívou po světě. V časech, které byly pro mnoho lidí velice kruté…

           

            Podzim byl tentokrát deštiví. Těžké dešťové mraky se stahovaly nad ponurou ztichlou vesničkou. Mé svědomí mi nedovolí napsat její jméno, nechci psát jméno místa, kde zemřelo tolik lidí. V tom místě měl podle mnichů z nedalekého kláštera řádit sám ďábel. Vždyť několik lidí bylo v té době již upáleno. Představený kláštera poslal pro slavného inkvizitora biskupa Saverina de Florence, aby definitivně vymítil ďábla v obci.

 

            Kopyta koní rozrývala bahnitou půdu pokrytou listím. Skupina jezdců právě projela vsi a zamířila k bráně kláštera.

„Otevřete bránu!“ vykřikl jeden ze stráží. „Inkvizitor biskup de Florence dorazil i se svým doprovodem!“ Brána zaskřípala a otevřela se. Stráže, které doprovázeli biskupa nervózně přešlápli. Měli za sebou dlouhou cestu a toto tmavé, ponuré a strašidelné místo se jim nelíbilo.

            Z otevřené brány vyšel opat a s ním pětadvacetiletý novic jménem Christian. Christian s sebou nesl mělkou mísu se svěcenou vodou. Opat předstoupil před inkvizitora a poklonil se:

„Děkuji svému pánovi, že konečně seslal někoho, kdo nám uleví od ďáblova trýznění.“

„Je mou povinností konat boží vůli.“ odvětil biskup a sesedl z koně. Opat mu políbil prsten a Christian nabídl svěcenou vodu. Biskup do ní ponořil dva prsty a pokřižoval se. Někde nedaleko udeřil hrom.

„Pane.“ promluvil znovu opat. „ty i tvůj doprovod jistě rádi přijmete přístřeší našeho skromného domova.“ Inkvizitor pokynul kamsi za sebe. Ze stínu vyjel další jezdec na ryzákovi. Christian sebou trhl. Do této chvíle ho nespatřil. Neznámí zatím sesedl. Biskup se opět chopil slova.

„Toto je můj učedník Nicklas Brown.“ Opat si nově příchozího prohlédl. V tomto okamžiku ho obešel mráz. Pane ochraňuj nás!

            Nicklas byl poměrně vysoké a velmi štíhlé postavy. Byl oblečený v černé sutaně, což bylo pro učně inkvizitora neobvyklé. Znepokojující byla též tvář. I přes to, že byla poměrně hezká, opata vyděsila. Měl světlou pleť, ke které tu byl ještě chladný výraz v úzkém obličeji. Horní polovině hlavy dominovali ocelově šedé oči, stejně chladné jako výraz, a také prázdné. Nakonec havraní vlasy, které vrhaly modré odlesky. Byly dlouhé ale ne zase tak aby se dotýkaly týla. Lépe řečeno byly vepředu delší než vzadu, kromě toho trčely na všechny strany a jeden silnější pramen spadal šikmo přes nos a pravé oko.

            Opat se chystal pokřižovat. To dítě snad posedl ďábel.  Rozmyslel si to, a když měl ruku nahoře požehnal Nicklasovi. Pak pokynul Christianovi, Christian pozvedl nádobu, učeň zaváhal, ale nakonec ponořil dva prsty do vody a pokřižoval se. Opatovy se ulevilo, posedlí se přece nemůže dotknout svěcené vody. Slova se ujal znovu biskup.

„Děkujeme ti, rádi přijmeme nabízené přístřeší, ale teď k věci. Byl bych moc rád, kdybys mi ukázal vězně, bratře opate.“

„Rád ti vyhovím, pane.“ Biskup se usmál a obrátil se na svého učně.

„Nicklasi, odveď koně a pak za mnou přijď.“ Učedník pokorně sklonil hlavu a odešel splnit úkol. Oblohou prosvištěl blesk. V jeho světle si Christian všiml, že v těch šedých očích je něco co tam před tím nebylo, mohl to být smutek?

            Opat, biskup a jak přikazoval mrav deset kroků za nimi Christian, aby nemohl poslouchat jejich rozhovor. V případě Christiana to nemělo smysl, naopak se snažil pozorně poslouchat.

„Bratře opate, můj učedník tě zjevně trochu zaskočil.“

„Ano, to ano.“

„Smím se tě zeptat proč?“

„Víte takhle sem si vždycky představoval posedlého.“ Inkvizitor se zasmál.

„To opravdu ne. Nicklas je od šesti let v semináři a tři roky mým učněm, a vskutku dobrým, udělá, co se mu řekne je tichý a pokorný.“ Opata to zjevně uklidnilo. Udělal pár kroků kupředu a otevřel těžké dveře. Chodba za nimi vedla pod zem. Na konci chodby vstoupili do vězení. V jedné cele byl přikovaný vězeň.

„Synu.“ Promluvil inkvizitor. „Spolčuješ se s ďáblem?“

„Né! To opravdu, ne!“ Opat vážně pokýval hlavou a mávl na pacholka.

„Pane u obviněného jsme našly černého kocoura. Inkvizitor se zatvářil nešťastně. Christian se zamračil, toho člověka znal dobře. Vzpomněl si, jak toho kocoura vylovil z řeky a ujal se ho, a teď ho vydají na mučení. Z úvah ho vytrhly zvuky kroků. Na chodbě se jako duch vynořil Nicklas. Inkvizitor si ho nejprve ani nevšiml.

„Odveďte obviněného do mučírny!“ Na opatův rozkaz odvedli naříkajícího a prosícího vězně. Biskup se otočil na svého učně.

„Nicklasi, jak jsem poznal, že má ten muž spolky s ďáblem?“ Nicklas odpověděl pouze šeptem.

„To opravdu nevím, pane“ Chodbou se nesl křik onoho odsouzence.

„ANO! ANO! LUCIFER JE MŮJ PÁN! SLOUŽÍM MU! ANO!“ Christian sebou trhl. To je konec! Opat a biskup měli vážné pohledy. Nicklas svěsil hlavu.

„Nicklasi,“ inkvizitor se shýbl a chytil za kožich černého kocoura. „Co to je?“

„Kočka, mistře.“

„Jaká?“

„Černá.“

„Ano, černý kocour a co symbolizuje?“ Christian si všiml, že učeň s odpovědí pro tentokrát zaváhal.

„Obcování s ďáblem, mistře.“ Následovalo oznámení, že ďábel stále řádí mezi lidem. Tohoto úkolu se ujal sám inkvizitor.

„Tento muž se dobrovolně přiznal, ke své službě pro satana! Proto, jak přikazuje boží spravedlnost bude zítra za rozbřesku upálen!“ Christian stál opodál s ostatními mnichy. Pozoroval dav jako by na něco čekal. Pak se z davu vynořila jakýsi muž a dívka. Tázavě se na zadívali na Christiana. Ten pokrčil rameny. ,Budu si muset s někým popovídat!'

 

            Proběhla večerní modlitba. Hned po ní vyrazil Christian do zahrad. Potřeboval si vyčistit hlavu. Věděl, že ostatní řádoví bratři jsou již dávno ve svých celách, ale také věděl, že stejně neusne. „Bože, ten člověk je nevinný! Nemůžou ho přece upálit.“ Zabraný ve svých myšlenkách šel tmavou zahradou. Blížila se další bouřka. Ozývalo se tiché hřmění a šustění látky. Christian zpozorněl. Pozorně se rozhlédl kolem sebe. Kousek před ním postával Nicklas. Zřejmě Christiana neviděl, protože nepřítomně zíral kamsi přes hradby. Christian vycítil, že má šanci si s ním promluvit. Měl na něj tolik otázek. Kromě toho, inkvizitorův učeň se neukázal na mši. Christian zapřemýšlel a nadechl se.

„Zdravím tě." Nicklas sebou trhl a otočil se. Z překvapeného a zcela zaskočeného výrazu Christian vyčetl, že společnost rozhodně nečekal. Nicklas otevřel pusu, ale hlasivky ho zradily. Slova se ujal znovu Christian.

„Klášter má radost, že tvůj mistr tak bravurně odhalil dalšího ďáblova služebníka." Nicklas se zašklebil a opět nasadil chladný a nepřístupný výraz. Christian se nedal odradit.

„Přesto, proč si nepřišel na večerní mši?"

„Do toho vám nic není." odsekl Nicklas a otočil se k odchodu.

„Jsi přeci kněz."

„Nejsem!"

„Studuješ přeci v semináři."

„Už ne."

„Ano pravda. Bůh si tě vybral pro vyšší úkol." Nicklas se prudce zastavil a zpražil Christiana zuřivým pohledem.

„Dejte mi pokoj!" Christian se po těchto slovech mírně usmál. Rozhodl se položit neobvyklou otázku.

„Kolik ti je let?"

„Do toho…"

„Ano, není mi do toho nic. Přesto, prosím o odpověď." Nicklas zaváhal.

„Šestnáct." Christian se usmál a zadíval se svému cíli do významně očí.

„Všiml jsem si, že něco skrýváš. Máš nějaké tajemství že?"

„Každý má nějaké."

„Přistoupil jsi dobrovolně k tomu stát se inkvizitorem? Všiml jsem si, že nesouhlasíš s upálením toho člověka. Všiml jsem si, že i přes svou oddanost, svého mistra nenávidíš." Nicklas zvedl hlavu.

„Je to vrah. Vynutí si od lidí přiznání na mučidlech a pak je upálí! Takový člověk si obdiv nezaslouží!" V ten okamžik Christian pochopil.

„Chceš zničit inkvizici, že? Učíš se na inkvizitora, neboť jí chceš zasadit úder zevnitř."

„Za to mě upálí."

„Ne!" zavrtěl hlavou Christian.  „Patřím ke skupině lidí se stejným záměrem, jako máš ty." Učeň se zatvářil pochybovačně.

„To vám mám věřit."

„Tohle tě třeba přesvědčí." Christian vytáhl ze své kutny stříbrný předmět na šňůrce a podržel ho Nicklasovi před nosem.

"To je sextant?" zeptal se Nicklas. Christian nenápadně kývl na znamení souhlasu a předmět znovu ukryl.

„Ale mít u sebe sextant je rozsudek smrti!"

„Já vím," odvětil Christian „proto je můj život ve tvých rukou."

„Nejsem udavač!" zatvářil se uraženě Nicklas. Christian se znovu usmál.

„To já vím. Právě proto ti nabízím, aby ses k nám přidal." Nicklas se zamyslel.

„Odcházím ještě před svítáním." dodal Christian

„Tak dobře," řekl Nicklas „já tedy půjdu s vámi." Christian se usmál.

„Jenom tě prosím ty zdvořilůstky si nech. Pro tebe sem Christian." Oba se ještě rozloučili a každý odešel svým směrem.

 

            Ráno, těsně před tím než vzplála hranice vyjeli z klášterních bran dva jezdci. Jeli potichu a stále se ohlíželi. Přes obličeje měli přehozené kapuce zimníků, takže ani ten nejbystřejší pozorovatel by nepoznal Christiana a Nicklase. Po několika metrech za klášterem koně vyběhly tryskem. Běželi tak notnou chvíli. Zpomalili už těsně před vesnicí. Jindy bylo možné spatřit pár ustrašených tváří. Ale ten den byli všichni pryč. Mlčky a ostražitě projeli vsí. Těžké mraky zase přikryli slunce. Kousek za vsí promluvil Christian poprvé od chvíle, kdy vyjeli koně ze stájí.

„Musíme opatrně, ve vsi je udavač."

„Kdo je to?"

„Ano, to je jedna z věcí, které bych rád věděl." Nicklas se na chvíli zamyslel.

„Ale podezření jistě máš, Christiane?" Christian se notnou chvíli nepromluvil. Jako by zvažoval, jestli to má vůbec vyslovit.

„Myslím, že sedlák Sandersen," řekl nakonec a ukázal na veliký statek „ale jak už jsem řekl. Nemohu to nijak dokázat." Koně znovu zrychlili do trysku. Proběhli jehličnatým porostem, až se před nimi konečně objevila silueta mlýnu.

„Tohle je Quimbiho mlýn. Tady jsme v naprostém bezpečí." ujistil svého společníka Christian. Oba sesedli z koní a uvázali je. Cestou ke dveřím se Christian ještě otočil.

„Mlynář i jeho žena Berit poskytují přístřeší všem z bratrstva. Až sem se odváží málokdo." Christian zabušil na dveře. Třikrát dlouze dvakrát krátce. Dveře otevřel velký muž.

„To jsi ty Christiane?"

„Ano otevři." Quimbi pozval hosta do domu. Christian vstoupil a odložil zimník. Nicklas zůstal stát před prahem. Christian si toho všiml.

„Quimbi, tohle je Nicklas Brown, učeň inkvizitora, který včera odsoudil Pettera. Můžeš mu klidně důvěřovat. Fandí inkvizici možná ještě míň než ty." Mlynář si Nicklase pozorně prohlédl a pak se usmál.

„Nepřátelé našich nepřátel jsou naši přátele." pozval Nicklase dál. Ten mu poděkoval a vstoupil. Po chvilce seděli všichni tři u stolu. Berit přinesla několik hrnků kávy.

„Mám radost, že máme dalšího spojence," ujal se slova Quimbi „a ještě s přístupem k tolika cenným informacím."

„Čtyři oči vidí přece jen víc než dvě," odvětil Christian. „ale k věci, nerozumím tomu, jestli je ten udavač Sandersen, proč by udal zrovna Pettera?"

„Kdo ví, třeba Sandersena podezíráme úplně zbytečně," odvětil Quimbi. „Ovšem, toho proradného neznaboha by mohl odhalit Nicky," Quimbi se obrátil na Nicklase. „Nevadí ti, že ti tak budu říkat?"

„Ne, proč by mělo?" podivil se Nicklas a pak tiše dodal: „Říkala mi tak i moje starší sestra."

„Ty máš nějaké příbuzné?" zeptal se Christian.

„Už ne."

„Prosím?"

„Říkám, že už ne. Všechny je upálili." Nicklas se zamračil a vrátil se k původnímu tématu.

„Proč by Sandersen neudal toho člověka?" Quimbi se zamračil a usilovně přemýšlel.

„Petter neměl zrovna nějaký závratný majetek. Nebylo to tedy kvůli penězům, ale osobní spory."

„A to se kloudně neznali." dodal Christian.

„Je tedy možné, že udává někdo jiný."

 

            V opatství se mezitím inkvizitor setkal s jakýmsi mužem.

„Pane." uklonil se muž. „Nesu velice cenné informace, o čarodějnicích a kacířích v naší vesnici." Biskup se napřímil.

„Jaké? Víš, kdo ještě v tomto kraji uctívá ďábla?"

„Ano pane. Ta žena se jmenuje Berit. Je to mlynářova žena."

„Říkáš, že to je čarodějnice?"

„Ano, pane."

„V tom případě tě tvá odměna nemine." slíbil inkvizitor.

„Stráž!" na tento pokyn se přitáhl voják. O svém božím poslání neměl valné smýšlení. Nelíbilo se mu toto místo, nelíbilo se mu ani prostředí, kde konal službu.

„Vezmi s sebou několik mužů a přiveď mlynářovu ženu, okamžitě!" přikázal inkvizitor. Voják se uklonil, na znamení že pochopil a odešel. Inkvizitor se otočil na muže ve stínu.

„Jaké je tvé jméno?"

„To vám s čistým svědomím nemohu říci, můj pane." Biskup se zamračil. Z muže šla hrůza, ale on necítil důvod mu nevěřit. Inkvizitor hrábl do zásuvky a vytáhl váček s penězi.

„Tady je tvá odměna a už plav." hodil mu váček. Neznámí poděkoval a odešel.

 

            Christian s Nicklasem opustili mlýn a zamířili ke klášteru. Již vyšlo slunce, takže cesta byla o něco lepší. Až na jednu událost…

„Christiane, kdo všechno věděl, kam jdeme?"

„Jen Felix, jeden z řádových bratrů, proč?" Nicklas naznačil, aby se podíval před sebe. Christian se dlouho soustředěně díval před sebe. Neviděl nic znepokojujícího. Pak si všiml zvířeného prachu na obzoru.

„Něco tam je." souhlasil s učněm. „Ale co?"

„To nevím." připustil Nicklas. „Ale myslím že by jsme se s tím neměli potkat." Christian kývl na souhlas.

„Pojedeme přes pole." rozhodl nakonec. „Sice si trochu zajedeme, ale určitě to bude bezpečnější." Na ta slova otočil Christian koně a následovaný Nicklasem vyrazil přes pole. Na poli se zastavili.

„Myslíš, že nás to sleduje?" zeptal se Christian.

„Asi ne ale musíme rychle do kláštera, aby nás někdo nehledal." odpověděl Nicklas a jeli tryskem přes pole.

            O čtyři hodiny později přijeli ke klášterní bráně.

„Podrž Flavella." Christian seskočil z koně a podal otěže učni. Nicklas si je navlékl na ruku. Novic se provlékl úzkou škvírou, na kterou byla brána otevřená. Nicklas si sundal kapuci zimníku. V životě by ho nenapadlo  že když Christian řekne že si zajedou budou čtyři hodiny bloudit po polích. Brána zaskřípala a otevřela se. Koně vklusali do dvorany. Byla podivně tichá. Nikdo tam nebyl. Vítr honil po dlažbě uschlé listy.

„Všichni jsou pryč." konstatoval Christian. „Něco se stalo." Nicklas sesedl. Pevně svíral ryzákovu uzdu a pozorně naslouchal.

„Někdo křičí." poznamenal po chvíli.

„Máš pravdu." souhlasil novic. „Ale není to tady. Je to venku." Christian se na chvíli odmlčel. „Rychle!" Christian nechal stát koně a vyběhl, následovaný Nicklasem, ven. Přeběhli most a zamířili na kopec za opatstvím.

„S lítostí, která k mému úřadu patří," burácel inkvizitor „vám musím oznámit že Berit, mlynářova žena, je zarytou čarodějnicí, proto je nutné ji ještě dnes upálit, jak mi nařizuje má svatá povinnost!" V té chvíli přiběhl na místo dědí i Christian s Nicklasem. Zatím co učeň padl na kolena a přerývaně a těžce oddechoval, Christian vyhledal mnicha s vlasy červenými jako mrkev. Naklonil se k němu a pošeptal mu: „Co se tu stalo, Felixi?" Ryšavý mnich se rozhlédl kolem sebe, aby se ujistil, že je nikdo neposlouchá a odpověděl.

„Někdo udal Berit, Christiane."

„To nevypadá dobře." zachmuřil se Christian. Měli štěstí, projelo mu hlavou. Stačilo, aby se třeba jen chvíli zdrželi a… Christian polkl na prázdno. V davu se mihl Quimbi. Mihl se sice jen chvíli, ale v jeho očích byl znán vztek a chuť po pomstě, což ještě upevnil tím, že když zahlédl oba mnichy přejel si prstem přes krk. Ten den se všichni odebrali do kláštera ještě ustaranější, než kdy jindy. Snažili se ze všech sil, aby vypadali nenápadně. Christian se ve špitále staral o nemocné, Felix někam zmizel a Nicklas bloumal po opatství. Všichni se sešli až na večerní mši.

            „Velebíme našeho pána za jeho milosrdenství…" zpíval opat. Christian se postavil mezi Nicklase a Felixe.

Zítra musíme znovu do mlýna." pravil. Felix pokýval hlavou a dál poslouchal kázání. Christian se přidal ke zpívajícím mnichům a Nicklas se málem zadusil při pokusu ukrýt zívání.

„Ó přijmi k nám duchu přesvatý…" Doznívající zpěv se nesl kopulí. Slovo si opět vzal opat: „Modleme se za další odhalení dalších čarodějníků…"

„Quimbi má určitě plán jak odhalit tu krysu." šeptl Christian.

„Vyrazíme ráno před Matuninou, o Laudes chci být ve mlýně." dodal ještě Christian.

„Credo in u num Deum…" zazpíval opat. Nicklas se rozkašlal ve snaze zakrýt další zívání

 

            Kolem třetí hodiny ranní vyjeli opět potají Christian s učněm inkvizitora. Cesta plynula o něco nepříjemněji než minule. Ale i přes to před pátou hodinou dorazili k mlýnu. Quimbi je přivítal s odhodlaným výrazem. Oboum příchozím vyprávěl, jak po jejich odjezdu přišli vojáci, obvinili Berit z čarodějnictví a odvedli. Nicklas si vzpomněl si vzpomněl na oblak prachu na cestě. Jistě to byli vojáci.

            Asi někdy ve čtvrt na šest kdosi zabušil na dveře.

„Kdo to asi je?" zabručel Quimbi.

„Z bratrstva nikdo," řekl zamyšleně Christian. „Nezná heslo." Mlynář zůstal chvíli stát. Bušení přidávalo na naléhavosti.

„Schovejte se do skříně!" přikázal Quimbi. Christian popadl Nicklase za sutanu a vtáhl ho masivní dubové skříně. Mlynář otevřel dveře.

„Koho to sem čerti nesou?"

„To jsem já Quimbi! Sandersen!" vykřikl neznámý. Quimbi se zamračil. Ten člověk byl mezi vesničany neoblíbený. Co tu chce?

„Odvedli mi ženu! Astrid!" vykřikl znovu sedlák. „Chtějí ji upálit!" Quimbi se zarazil. Astrid byla přítelkyní Berit. Do mlýna chodila velmi často. Mlynář se zamyslel.

„Kdy jí chtějí upálit?" zeptal se nakonec.

„Zítra za rozbřesku!" zavolal zoufale Sandersen. „Musíš mi pomoct!"

„Udělám, co bude v mích silách." ujistil ho, po krátkém uvážení Quimbi. „Ale ani o píď víc." dodal jedním dechem. Sedlák vroucně děkoval, a tak si nikdo nevšiml že je za oknem sleduje stín.

            O něco málo později vylezli Nicklas a Christian z úkrytu. Nicklasovi se trochu podlamovali kolena a měl mírně zelenou barvu, protože ve skříni bylo silně zatuchlo. Christian na tom nebyl o nic lépe.

„Je vám dobře?" zeptal se Quimbi. Když odpověď nedostal, nechal to plavat.

„Jaký máš plán?" zeptal se po chvíli Quimbiho Christian. Mlynář se chmurně usmál.

„Jaký ty?"

„Žádný…" odvětil Christian se stejným úsměvem. Všichni tři bezradně seděli a dívali se jeden na druhého. Až nakonec promluvil Christian: „Musíme odlákat stráž, získat klíče, odvést Astrid a zároveň celou dobu hlídat ostatní vojáky."

„Potřebujeme posilu." zareagoval Quimbi „A já vím koho."

„Koho?"

„Nilse přeci!" usmál se Quimbi. „Nilse z kovárny!" Christian se usmál. Nilsovi bylo kolem třinácti. Měl dlouhé blonďaté vlasy, které nosil v hustém culíku, zelenkové oči a pihatý nos.

„Dobrá ale potřebujeme plán." ozval se Nicklas, který si připadal mírně přehlížený. Quimbi se potutelně usmál.

„Christiane, ty jistě víš jak odlákat většinu stráže. Co?" Christian se usmál a pokýval hlavou.

„S Felixem se o to postaráme." řekl. Mlynář se zatvářil potěšeně a pokračoval: „Ve vězení bude jeden strážce. Zbavit se ho nebude těžké. Zvládneš to, Nicky?"

„Samozřejmě."

„Výborně, Nicky vyvede Astrid z vězení. Někde poblíž brány ji předá Nilsovi. Ten ji přivede sem, kde budu já a kam dorazí Chris. Rozumíte?"

„Ano." odpověděl Christian za oba. „Musíme se připravit." vstal a pobídl Nicklase, aby vstal.

„Počkejte." zastavil je Quimbi. Mnich i učeň se ještě zastavili. Mlynář přešel k oknu a vzal tam nějaký předmět.

„Berit ho už nebude potřebovat…" na Quimbiho dlani se modře leskl sextant. „Vem si ho." vtiskl ho Nicklasovi.

 

            Inkvizitorův učeň stál v klášterní zahradě. Foukal a blížila se další bouřka. Trhlinami v mracích prosvítal úplněk. Nicklas si točil na prstě s amuletem. ,Kolik je asi hodin.' pomyslel si a chmurně se zasmál. Měsíc zašel za mrak. Učedník se rozhlédl a uvědomil si, že stojí vedle hřbitova.

„Memento mori." ujelo mu.

„Tak nějak." ozval se za ním neznámí hlas. Nicklas nadskočil leknutím. Zmateně se rozhlédl. Nikde se nic nepohybovalo.

„Čekáš na mě?" zeptal se znovu neznámí. Jakási postava seskočila ze zídky. Učeň byl naprosto zaskočený, takže ze sebe nevydal ani hlásku.

„Jsem Nils." představil se příchozí a hodil si culík dozadu. Nicklas si oddechl.

„V tom případě jo."

„Dobrá." zasmál se Nils, na kterém byla neustále vidět dobrá nálada. „Tak co uděláme?"

„Pojedeme podle plánu." oznámil suše Nicklas „Snad jsi nečekal nic jiného?"

„Vlastně…čekal." odvětil smutně Nils a dál se o tom odmítal bavit. Oba vyrazili k budově, kde se nacházelo vězení. Začínalo mrholit. Nicklas se obezřetně rozhlédl kolem sebe. Široko daleko žádná stráž. Přesně jak Christian slíbil. Učňovi vrtalo hlavou, jak to ten mnich dokázal. Když se ho kolem poledního ptal, jak to hodlá udělat, řekl: „To ani nechtěj vědět!"

            Nicklas náhle zastavil.

„Zůstaň tady." pošeptal Nilsovi. Ten se nehodlal smířit a zamračil se.

„Ne! Já jdu s tebou!"

„Zapomeň!" odsekl Nicklas a už se tím nehodlal zabývat

„Né! Počkej, můžu se hodit!" Nils ho chytil za sutanu.

„Ne!"

„Já…"

„Už jsem řekl! Zůstaneš tady, i kdyby to znamenalo, že tě budu muset přivázat ke dveřím!" zpražil ho učeň a bez dalšího slova odešel do vězení.

           

Voják co strážil Astrid, se od cely, kde byla zavřená, držel co nejdál. Ta čarodějnice by ho mohla uhranout! Strážný si v dobré víře odplivl. Pak vyděšeně uskočil. Po zdi přeběhl stín. Voják napřáhl kopí a zavolal: „Kdo je?"

            Nicklas se přitiskl ke zdi. Voják si ho zřejmě všiml. Učeň nevěděl, co má dělat.

„Kdo tam?" zopakoval voják. Nicklasovi vyrazily na čele krůpěje potu. Rozhlédl se. Hledal něco, cokoli co by mohl použít. Voják se přiblížil až k rohu chodby. ,Konec.' pomyslel si trpce Nicklas a pevně zavřel oči. Nastalo dlouhé tich. Vteřiny se zdáli být hodinami. Ticho přerušil až vojákův hlas: „Á, to jsi ty." zabručel. Nicklas povolil křečovité sevření očí a v zápětí je otevřel. Strážný se díval na opačnou stranu chodby, kde se plížila černobílá kočka.

„Ty jsi mě vyděsil, kocoure bláznivá!" Voják se otočil a odcházel. Nicklasovi se zklidnilo dýchání. Teď nastala pravá chvíle. Pomalu se shýbl k podlaze a sebral kámen, přesto že neuměl moc dobře házet, hodil a kámen trefil svůj cíl, strážcovu hlavu. Ten se skácel na zem. ,Dobře.' pomyslel si Nicklas vzal strážci klíče a odtáhl ho do věznice, kde ho zamkl a odemkl Astrid. Ta se nadechla a chtěla něco říct. Nicklas jí beze slova podržel před očima sextant.

„Ty?" zašeptala Astrid

„Musíme jít." odpověděl Nicklas. Svižně proběhli chodbou. Před nimi se objevily dveře Nicklas je otevřel.

„No konečně." zašklebil se Nils a zvedl se ze schodu. Nicklas neřekl nic, jen se na něj výhružně podíval.

„Co teď?" zeptal se Nils a omluvně se usmál

„Jak řekl Quimbi." pokrčil ramenami Nicklas. „To znamená, že ty budeš hlídat strážnici." dodal a měl se k odchodu. Nilsovi přeběhl přes obličej překvapený výraz, a pak popadl učně za rameno.

„Né! Ty máš hlídat strážnici!" Nils naznačil Astrid, ať rychle jde. Nicklas se zamračil a neochotně zamířil ke strážnici.

            Astrid a Nils běželi k postraní brance na hřbitov, odkud jednoduše přelezou zeď. Zrovna ve chvíli, kdy Nils vypáčil zámek branky se ozvalo: „Ptáčci nám chtěli uletět z klece! Vida tak ten člověk měl přeci pravdu!"

            Bylo to už podruhé, co se Nicklas přitiskl ke zdi. Někdo se dozvěděl o tom co pánují a udal je. Učeň se snažil nedýchat, aby ho nezaslechli, ale srdce mu bilo tak hlasitě, že si byl jistý, že ho stejně uslyší. Náhle vzduch protl ostrý bolestný výkřik a Nils se skácel na zem. Nicklas se zakousl do dlaně, aby utlumil výkřik. Vše se pak seběhlo tak rychle. Vojáci spoutali Astrid, když se najednou ozval velice podivný zvuk a kolem vojáků se mihl stín. Ten stín popadl Astrid a zmizel v lese stejně rychle, jak se objevil. Dál se Nicklas nerozmýšlel a dal se na útěk.

 

            Učedník inkvizitora doslova pádil po lesní stezce do mlýna. Nad lesem se ozval ten samý zvuk, jaký doprovázel příchod stínu. V lese bylo mnohem chladněji než předchozí dny. Foukal vítr a byla tma. Nicklas najednou zapadl nohou do výmolu a spadl do křoví.

„Zatracený křovisko!“ zašeptal a vstal ze změti větviček. Silný poryv větru sebou přinesl číši hlas. Nicklas se podíval na cestu před sebe. Po cestě se belhal hrbatý člověk. Co tu chce? Učeň se ještě jednou rozhlédl a lesem šel za tím člověkem.

            Hrbáč se belhal směrem ke mlýnu. Nicklas se prodíral křovím. Nespouštěl oči z hrbatého zrzka. Zrzoun náhle zastavil a ohlédl se. Nicklas se otřásl odporem. Mělo mě to napadnout hned! Pomyslel si., Je slabomyslný! ´ Dominantou obličeje byla obrovská jizva. Oči byly tmavě hnědé a zcela zabedněné. Zrzoun se pozorně rozhlédl kolem sebe, jako by na něco čekal. Pak se tupě zahleděl do míst, kde stál Nicklas. Vidí mě. Ušklíbl se učeň. Co asi dělá?

            Zrzoun nedělal nic. Jen si ho prohlížel, pak se rozesmál huhlavým smíchem (alá Mrázková) a odběhl. Nicklas se zamračil. Co je ten člověk zač? Bylo možné, že má něco společného s udavači? Otázky se hrnuli jedna za druhou, ale ani na jednu nedokázal Nicklas dát odpověď. Už zase začínalo pršet. Nicklas si povzdechl a chtěl odejít. V tu chvíli si uvědomil jednu věc. Vyděšeně pohlédl na zem. Pak se už jen ke korunám stromů nesl zděšený výkřik.

            Uplynulo čtvrt hodiny. Nicklas hořce litoval svého činu. Hrbáč měl vše naplánované a inkvizitorův učeň mu vlezl do pasti. Věděl, že ho bude sledovat. A to bylo osudné. Nicklas neznal místní lesy, nevěděl, že se zde rozkládá rozsáhlý močál, který jak se zdálo bude mít další oběť. Inkvizitorův učeň vězel téměř po pás v bahně… po prvních pěti minutách vzdal volání o pomoc, protože ho stejnak nikdo neslyšel. Situace byla naprosto beznadějná. Nicklas se v posledním záchvěvu zoufalé naděje zachytil tenké větvičky, která bohužel praskla. „Jednoho dne zemřeme všichni.“ vybavila se mu inkvizitorova slova. „Hlavní je, aby se každý umírající řádně pomodlil.“ Nicklas pevně zavřel oči a uvažoval o smyslu smrti pro život.

„Proboha! Co to tam vyvádíš?“ povědomý hlas vytrhl učně z krátkého zamyšlení. Felix stál na cestě a vypadal překvapeně.

„Co myslíš?“ zasípal učeň. Felix rychle rozvázal provaz, co měl kolem pasu.

„Chyť se toho!“ zakřičel na Nicklase. Bažiny se nechtěly vzdát jen tak své oběti. Chvíli se dokonce zdálo, že se utopí nejen Nicklas ale i Felix. Nakonec, snad z boží vůle se oba šťastně dostali na cestu.

„Jak ses, u všech svatých, dostal do tý bažiny?“ zeptal se Felix

„No sledoval jsem hrbáče.“ Odpověděl Nicklas.

„To bude ten, o kterém se zmínila…sakra.“ Řekl Felix

„Kdo? Kdo ona? Znám jí?“ chytil se Nicklas naděje.

„Ne nemůžu ti nic říct jen to, že je stín. Zabila by mne, kdybych ti to řekl.“ Odpověděl vyhýbavě Felix a očividně zklamaný Nicklas se raději zahleděl na zem, aby nespadl do nějaké bažiny

            „To není pravda! Že ne?“ vykřikl o něco později ve mlýně vyděšeně Christian, když mu Nicklas a Felix řekli onu smutnou novinu.

„No bohužel… slyšeli jste to?“ Nicklas otočil hlavu směrem k opatství.

„Jo, takový vlčí vytí ale je hodně smutný, že by to byl ten vlčí stín, o kterém se tak mluví?“ zeptal se Quimbi. Nicklas zpražil pohledem Felixe a ten se jen zakoukal na své boty.

„Co vy dva, to si snad předáváte telepatický myšlenky?“ řekl Quimbi když je uviděl.

„Ne to nic.“ odpověděl Felix. Nicklas znovu otevřel pusu, ale hned ji zase zavřel. Christian složil hlavu do dlaní a notnou chvíli nepromluvil. Všichni seděli a čekaly. Náhle Christian zvedl hlavu a rozhodně řekl:„Byl to Lars. Nedokážu pochopit, jak to mohl udělat!“ A s bolestí v hlase pokračoval

„Přátelé, já se děsím dne kdy…kdy bude na řadě někdo z nás!“

„No tak, Christiane!“ zvýšil hlas Quimbi

„Ten den nikdy nepřijde!“ doplnil ho Nicklas. Felix rázně pokýval hlavou. Christian se smutně usmál, ale nevypadal přesvědčeně. Nad mlýnem se stáhly těžké černé mraky a začalo pršet, jako by to měla být nějaká zlá předzvěst nebo, jako by to byly slzy, co mají smýt nešťastné duše, co tento den ukončili svou pouť.

 

            „Jak touží duše má…“ zpěv sboru mnichů se nesl přes rozlehlé lesy. Na ranní mši se v té chvíli vzdávaly díky za příchod velkého muže s posláním od boha. Nicklas stál trochu stranou a působil nezvykle čile. Byla to dá se říct úplně běžná mše až na jednu jedinou věc. Christianova lavice byla prázdná. Učeň hledal Felixe. Ale ani po tom nebylo památky. Nicklas si jen zmateně probíral myšlenky a setrval na svém místě. Snad se jim nic nestalo, pomyslel si sklíčeně

 

            Ve mlýně jasně zářila svíce a v jejím svitu byli vidět obrysy tří osob.

„Víš to jistě, Felixi?“ zeptal se úzkostlivě Quimbi.

„Mám spolehlivého informátora.“ řekl pochmurně Felix. „Jestli řekla…vlastně řekl, že je to on, tak to tak bude.“ Christian se zvedl a přecházel z jednoho konce místnosti na druhý. Vycházela z něj vnitřní nervozita.

„Mohlo nás to napadnout! Lars je slabomyslný, nedokázal by to vymyslet sám!“ odmlčel se. „Byl to ten parchant Sandersen!“ Všichni tři mlčeli. Quimbiho šokovaný výraz prozrazoval, že všichni tři myslí na stejnou věc. První přerušil ticho znovu Christian

„Teď jsme všichni v nebezpečí, někdo musí varovat Nicklase Brown!“

„Já tam jedu a vy zatím vymyslete něco na Sandersena.“ řekl Felix a odešel. Mlynář s Christianem seděli za stolem a mlčeli.

„Co teď?“ řekl do tmy Christian.

 

            Sandersen stál v komíhavém svitu svic.

„Co mi chceš?“ zeptal se přísně inkvizitor. Sandersen se hluboce uklonil

„Můj pane, ďábel ještě není vymícen, stále zasahuje do životů vesničanů…“

„Opravdu?“ zeptal se znovu inkvizitor.

„Ano, ďábel již pronikl za brány kláštera, jen se podívej kolik mnichů u sebe ukrývá symboly čarodějníků. A nejen oni…“ sedlák se schválně odmlčel

„Kdo? Mluv!“

„Ten, jemuž jsi vkládal svou důvěru…tvůj učeň, pane.“ Biskup prudce vstal. Oddepl si od pásku měšec a hodil ho Sandersenovi.

„Zmiz mi z očí!“ vyzval ho a strčil si cosi do kapsy.

            Biskup kráčel po tmavé chodbě. Na jejím konci otevřel masivní dubové dveře. U okna stál Nicklas a díval se na liduprázdné nádvoří.

„Zklamal jsi mě, Nicklasi.“ Nicklas se otočil od okna a zadíval se na mistra. Pohled už nebyl pokorný a mírný, ale hrdý a neústupný.

„Vás? Ne Boha. Já možná nedokázal splnit úkol, ale jiní to dokáží.“

„O kom to mluvíš?“ vyhrkl naštvaně inkvizitor

„Teď mluvím o tom vlčím stínu, který pod rouškou noci přechází po opatství a zachraňuje ty nevinné a čisté duše které vy bez milosti vrhnete na hranici jen proto, že vám to nějaký člověk bez důkazů řekl.“ řekl Nicklas s veškerou hrdostí, které byl v té chvíli schopen, a zlostně se mu zablýsklo v očích. Najednou se ozvalo hlasité vlčí vytí, ve kterém byl znát soucit a pravda. Nicklas se jen ušklíbl a řekl: „Možná jste mě zabil, ale má vůle a jeho bude právě vykonána.“

„Můžeš se zachránit.“ řekl inkvizitor „Řekni, kdo je mezi mnichy v tom kacířském bratrstvu?“

„NE! Radši zemřu, než abych zradil mé přesvědčení a mé přátelé.“ Řekl s opovržením Nicklas.

„To můžeš také.“ řekl inkvizitor, sáhl do kapsy a vytáhl lahvičku s jedem.

„Jako mého učedníka tě nemohu upálit, nicméně živého tě nechat také nemůžu, máš poslední šanci, smrt nebo jména.“

„Řekněte vy byste zradil vše co je vám svaté jen proto, abyste si zachránil holou kůži?“

„Beru to jako volba pro smrt.“ řekl inkvizitor podal Nicklasovi lahvičku.

„Zklamal jsi mě Nicklasi.“ řekl znovu a chtěl odejít. „Počkejte, ještě než zemřu, řekněte, kdo je ten udavač?“ stačil ho zarazit Nicklas. „Je mi líto udavače neudávám.“ Řekl výsměšně inkvizitor a odešel. Nicklas znovu přišel k oknu a dlouze se zadíval na nádvoří. Najednou se na nádvoří mihl stín. Nicklas se usmál a vypil lahvičku s jedem, lehl si na zem a naposledy vydechl a na jeho rtech ztuhl úsměv.

 

            Těsně před vchodem do kláštera zarazil Felix Brynelka a seskočil dolů. Brunellus vyděšeně zaržal a uskočil. Felix si toho nevšímal. Rozrazil dveře, oběhl dva staré mnichy. Oba rozhořčil tím, že je nepozdravil. Schody bral po dvou. Na dlouhé chodbě se rozběhl ke dveřím do učňovy cely. Prudce otevřel dveře a rozhlédl se. Pokoj byl prázdný.

„Nicklasi?“ zavolal Felix. Odpověď nedostal. Mnich vešel dovnitř a znovu se rozhlédl. Postel byla ustlaná, svíce rozžatá a na zemi ležela hromádka oblečení. Potom poznal co to je…

 

            Christian a Quimbi cválali přes les. Teprve před několika okamžiky přijel do mlýna jeden z vesničanů se zprávou o podivném dění ve vesnici. Mnich ani mlynář neváhali a vydali se tam. V lese byla větší tma než kdy předtím, a místy nebylo poznat kde je tráva a kde bažina.

„Christiane! Tam!“ ukázal náhle Quimbi kamsi dopředu. Na cestě ležel člověk s ryšavými vlasy.

„Lars!“ zvolal Christian zarazil Falavella a seskočil. Lars se na něj podíval.

„Dej mi rozhřešení.“ zaprosil zrzek. Mnich si všiml, že ležící krvácí.

„Proč bych měl?“ zeptal se Christian. „Zavinil jsi smrt mých přátel.“

„Já…já nechtěl…pán…mě nutil.“

„Kdo?“ vykřikl Quimbi. „A proč?“

„Pán Sandersen…on za to dostával peníze… plno peněz…někdy dostal i Lars… za to, že vás sledoval…a za to že vlákal mladého inkvizitora do bažiny…“

„Říkáš pravdu?“ zeptal se Christian.

„A…ano…ale pán Sandersen už Larse nechtěl…tak ho tady probodl…aby zůstal v utajení…“

„V tom případě, pokoj tobě…“

 

            Felix šokovaně stál v místnosti a nevěděl, co má dělat. Podle tmavých podlitin pod očima mrtvého, lze soudit, že jde o otravu rulíkem zlomocným. Ale mrtvému se již pomoct nedá. Mrtvý zůstane mrtvý. Felix pocítil vlnu zoufalství. Nechtěl, aby to skončilo takhle. Na nádvoří panoval zmatek. Inkvizitor křičel na čeledína, který mu vedl koně. Zbabělec, pomyslel si Felix. Utíká před spravedlností. Mnich se znovu podíval na nehybného učně zhrouceného na podlaze. Potřebuju pomoc! Felix vyběhl ven.

 

            K statku sedláka Sandersena mířil ze vsi průvod. Nad hlavami pochodujících zářily pochodně a desítky úst cosi šeptali.

„Můj majetek!“ zoufal si sedlák a všechny své peníze zabalil do šátku. „Všechno mi ta lůza zabere!“ Sandersen nebyl připravený na to, že ho odhalí. Co s ním udělají? Vyženou ho? To sotva! Zavinil smrt mnoha jejich přátel a příbuzných. Má tedy utéct? Ne, nikdy tu nenechá svůj majetek, aby ho rozkradli!

            Blížila se bouřka a zase začalo pršet. Z davu se nesly výkřiky a kruté rozsudky nad zrádcem. Sedlák v panické hrůze přistoupil k oknu. Na velký balvan pod okny vyskočil Christian a jediným gestem křik utišil.

„Sandersene!“ zavolal neobvykle silným hlasem. „Svými odpornými činy ses provinil proti svobodnému lidu!“ jeho slova přivítal hlasitý křik lidí. Mnichův obličej ozářila ostrá záře blesku. Christian znovu utišil křik.

„Zavinil jsi mnoho nespravedlivých vražd v kraji. Kromě mnoha jiných to byli Petter od přívozu, Berit mlynářova žena, Nils z kovárny. V neposlední řadě ses pokusil zabít i vlastní ženu!“ Davem znovu proletěli výkřiky.

„Jaký trest za to očekáváš?“ zeptal se Christian.

„Žádný!“ vykřikl sedlák. „Dělal jsem to ve jménu božím!“

„Slyšíte to?“ zaznělo z davu. „To je rouhání!“

„Má na svědomí pět vražd…“
„NE!“ dav ztichl a všichni se otočili. Stál tam Felix a pochodeň mu ozařovala tvář. „Vražd má na svědomí šest! Ani ne před hodinou si mohl připsat vraždu Nicklase Browna!“ Mezi lidmi zavládlo šokované ticho. Pak odkudsi vyletěla pochodeň. Dopadla na doškovou střechu a zapálila ji. To lidi povzbudilo. Znovu se rozezněl křik a vzduchem létaly zapálené pochodně. Do svítání celý velký statek, se sýpkami a chlévy shořel.

 

            Biskup pobízel svého koně. Pryč z tohoto kraje posedlého ďáblem! Pryč! Zatočil do lesa. Jel bez ochrany stráží, beze všeho, odsouzený sám na sebe. Byla tma. Ticho. Jen vzdálené hřmění. Kůň se stále děsil. Po několika chvílích splašeného trysku kůň prudce zastavil. Inkvizitor vykřikl. Stál tam…ano. Ale to nebylo možné! Viděl ho umírat! Ale teď tam byl. Uprostřed cesty stál Nicklas Brown. V potrhaném oblečení, se šrámem přes levé oko a bez jedné boty, ale hrdě a nezlomně. Inkvizitor znovu vykřikl a sjel z cesty. Tím si podepsal ortel smrti. Utonul v téže bažině, kde před nedávnem málem utonul jeho učeň.

 

            Zbytky mlýna ohlodávaly plameny. Svítání přineslo krásný den, jaký dlouho nebyl. Quimbi stál na kopci a pozoroval zbytky svého domova.

„Quimbi, víš, žes to nemusel dělat.“ řekl mu Christian. Christianův věrný kůň Falavellus byl naložený byl naložený bagáží stejně jako Quimbiho hnědka Sára.

„Musel.“ povzdechl si mlynář. „Nechci tu zůstávat. Krom toho, pro změnu světa musíme obětovat i…“

„…i to co bychom nikdy neopustili.“ Ozvalo se za nimi. Oba se otočili. Stál tam Nicklas. Otrhaný a polobosý, stejně jako se včera objevil před biskupem. Pár věcí bylo jinak. Chladný výraz roztál a byl mnohem přívětivější. Ocelové oči jako by zmodraly. Christian nebyl schopen slova. Quimbi jim položil ruce kolem ramen.

„Nicklasi, ty jsi samé překvapení a tajemství.“ řekl bývalý mlynář.

„No máme před sebou dlouhou cestu.“

 

            A tak odjeli na sever a dlouho o nich nikdo neslyšel. Zlý jazykové říkali, že se za nimi zavřela brána pekel. Později přišel Felixovi dopis od jeho přítele a bývalého mnicha Christiana Larsena. Vzkazoval pozdravy všem bratrům v klášteře i v bratrstvu. A také novinky. Krátce po svém odchodu se Christian oženil se Zuzanou, které byla málem odsouzena za čarodějnictví ve městě Amesbury, nebýt vlčího stínu, o kterém mluvil i Christianův nevlastní syn Nicklas Brown, teď už vlastně Larsen. Společně s Quimbi se usadili ve městečku, kde jistá Karin mluvila o tom samém statečném stínu. Quimbi oprášil mlynářské řemeslo a teď obstarává mouku pro celé město. Těžké bouřkové mraky nenávisti se rozplynuly, alespoň na chvíli. Tento příběh jsem pro případného čtenáře, pokud by se někdy nějaký našel, napsal právě já – Christian Larsen.

 

                        Dopsáno 1. listopadu v 21:45 hodin

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář